Bioluminiscence
Bludičky nad bažinami, záhadné svítící ryby, nebo světélkující pařezy vždy vzrušovaly fantazii lidí. Bioluminiscence je běžný přírodní jev a disponují jí zhruba dvě třetiny organismů obývajících mořské hlubiny a svým nositelům slouží k nejrůznějším účelům. Nejčastěji k přilákání partnera nebo kořisti či naopak k zahnání nepřítele.
Bioluminiscenci využívá řada mořských živočichů.
Když se snese soumrak nad mangrovovými močály Bornea, začne velkolepé přírodní divadlo. V korunách stromů se postupně rozsvěcují a zhášejí drobounká světélka. Nejprve jen tu a tam, poté čím dál víc a za chvíli už v pravidelném rytmu bliká celý strom. Je to jako bychom stáli uprostřed lesa osvětlených vánočních stromků. Za každým světýlkam se skrývá sameček světlušky z rodu Pteroptyx a světelným orgánem umístěným na konci těla signalizuje, že hledá samičku.
Světelná podívaná ve známé novozélandské jeskyni Waitomo má jiný účel. Miliony světýlek tajuplně se mihotajících pod stropem rozlehlé jeskyně patří hmyzím larvám Arachnocampa luminosa z řádu dvoukřídlých. Schovány v malých slizových rourkách lákají svým světlem kořist. Z úkrytu spustí až sedmdesát půlmetrových vláken, na kterých jsou jako perly na šňůře seřazeny lepkavé kapičky. Drobný hmyz se nechá zlákat zdánlivou hvězdnou oblohou a beznadějně uvízne v pasti. Larvám pak stačí přitáhnout si jej a pochutnat si na úlovku.
Bioluminiscence pomáhá organismům přežít v temných oblastech, které si zvalily k životu. Světlo dovedou vydávat nejen známé světlušky, ale i mořské hvězdice, řasy, ryby nebo třeba některé druhy hub. Mechanismus bioluminiscence je u všech stejný. Látka nazývaná luciferin reaguje za účasti enzymu luciferázy s kyslíkem. Přitom se uvolňuje energie v podobě světla. Luciferiny vznikají ze zcela odlišných substancí - svědčí to o tom, že světélkující molekuly vznikly v průběhu evoluce několikrát nezávisle na sobě. Luciferiny jsou vlastně biologickými akumulátory. Po nabití vyzařují světlo v různých barvách, podle potřeby stavby buněk, ze kterých jsou složeny. Perfektní funkce těchto biologických svítidel budí obdiv techniků. Jejich účinnost dosahuje zhruba devadesáti osmi procent, což znamená, že prakticky téměř všechna použitá energie se mění ve studené světlo. Běžně používané žárovky dokážou převést na světlo pouze zlomek vložené energie a plných devadesát pět procent u nich tvoří ztráty.
Světlo jako návnada
Většina světélkujících organismů žije v místech, kam sluneční světlo neproniká - v hlubinách moří, především v hloubkách mezi dvěma sty až jedním tisícem metrů pod hladinou. Paleta barev se v těchto oblastech omezuje zpravidla na zelenou a modrou, neboť ostatní barvy jsou ve vodním prostředí velmi rychle pohlcovány. Některé ryby z řádu ďasů nasé svoji lucerničku před sebou. První paprsek jejich hřbetní ploutve je totiž silně prodloužený a jeho konec nese luminiscenční orgán, který slouží jako vnadidlo pro ryby a korýše. Kořist tak připluje dravci doslova do úst a vzápětí končí v jeho neobvykle roztažitelných útrobách. Ovšem i mezi kořistí může být řada druhů využívajících bioluminiscenci a jejich světlo by mohlo dravce prozradit dalším nepřátelům. Proto mají některé ryby v místě trávicího ústrojí ochranné hnědé nebo červené skvrny, které paprsky biologického světla pohlcují.
Bioluminiscence slouží i k maskování
Ryby rodu Argyropelecus využívají světlo k maskování. Mají světélkující orgány na břišní straně, takže při pohledu zespodu jejich tělo splývá se světélkujícím pozadím oblohy. Jejich nepřátelé se při vyhledávání kořisti většinou dívají vzhůru a pátrají po tmavších stínech pod hladinou.
Jiným živočichům slouží světelné efekty k zastrašení nebo zmatení nepřítele. Jeden druh žabernatky, vypadající jako křehký rosolovitý útvar velikosti fotbalového míče a žijící v hloubkách až tisíc metrů, vypustí při doteku celý oblak třpytivě zářících tělísek. Drobná medúza rodu Colobonema uvolní při napadení dokonce část svého svítícího chapadla. Zatímco je nepřítel zaměstnán jeho pohyby, stáhne se medúza pod ochranou tmy do bezpečí.
Mořská hvězdice Plutonaster notatus žhne v hlubinách moře jako modrozelená neonová reklama. Zářivé body na koncích chapadel mají zřejmě upozorňovat napřátele na to, že tahle kořist není žádným chutným soustem. Její příbuzná Ophiopsila obývá prostory blíže k hladině. Přestože svítí jasným zeleným světlem, nedokáže vždy odradit hladové kraby od útoku. Proto občas obětuje jedno ze světélkujících chapadel, sama pak vypne světlo a zmizí.
Symbióza
Ryba rodu Photoblepharon pročesává v noci vody Indického oceánu biologickými reflektory umístěnými pod očima a hledá plankton a drobné korýše. Pokud se sama stane pronásledovanou kořistí, mate nepřítele světelnými záblesky. Zuřivě kličkuje, skrývá se nepříteli ve tmě a znovu se mu ukazuje na nečekaných místech. Neustálé záblesky a změny místa nakonec pronásledovatele unaví a přinutí ho, aby své pokusy vzdal. Tento druh ryby však nemá vlastní světlo. Ve zvláštních kapsách pod očima má miliony světélkujících bakterií, kterým na oplátku dodává výživu a kyslík. K řízení světelných záblesků slouží jakási víčka, kterými může ryby střídavě zakrývat a odkrývat světelný zdroj.
Symbióza se světélkujícími bakteriemi není v moři nic neobvyklého. Využívají ji i některé ryby z řádu ďasů nebo sépie Euprymna scolopes. Tento asi čtyři centimetry velký obyvatel moře u Havajských ostrovů je ve dne zavrtaný do písku a vydává se na lov teprve v noci. Pluje při tom na hladině a na spodní části těla má orgán, který vydává namodralé světlo podobné svitu měsíce. Případní nepřátelé tak zřejmě považují malou sépii za součást noční oblohy a nechávají ji na pokoji. Její mláďata se ovšem líhnou bez světélkujících podnájemníků. Teprve postupně si obrvenými chapadélky uloví bakterie Vibris fischeri a dopraví je do prohlubně, která se tak stane svítícím orgánem. Pouze v něm mají bakterie dostatečnou koncentraci, aby mohly zazářit jasným světlem.
Bioluminiscence jako obrana
Na některých místech je hra světel skutečně překvapující. Například v zátoce Mosquito Bay u karibského ostrova Vieques. Pokud tam v noci skočíte do vody, rozlije se kolem vás světlo a vaše tělo obklopí namodralá aura. Mohou za to drobné jednobuněčné řasy Pyrodinium bahamense. V jediném litru vody jich lze napočítat až sto devadesát tisíc. Při jakémkoliv záchvěvu vysílají krátké světelné záblesky, trvající přibližně desetinu sekundy. Jejich světlo může být svérázným obranným mechanismem před drobnými korýši, kteří by si na nich rádi pochutnali. Když se k nim dostanou, řasy je svými záblesky osvětlí, atím je zviditelní pro další predátory. Vetřelcům tak nezbyde než se zachránit útěkem.
Tančící svíce
Kryštof Kolumbus při jedné ze svých plaveb k americkým břehům pozoroval svíce tančící v moři. Zřejmě byl svědkem hromadného páření kroužkovců Odontosyllis enopla. Vždy jednou za měsíc, zpravidla dva dny po úplňku a téměř přesně padesát sedm minut po západu slunce, se vynořují z korálového útesu k hladině moře, aby provozovali milostné reje. Samičky plavou jako mihotavě svítící kroužky, které neustále rotují, a lákají tak samečky. Podobné milostné hrátky se světelnými efekty předvádějí na jaře miliony svítících sépií u břehů Japonska. Jindy se hladina moře pokryje hustým kobercem drobných světélkujících korýšů. Během druhé světové války využívali Japonci těchto korýšů dokonce k vojenským účelům. Pokud chtěli v noci číst vojenské mapy, vyndali několik nasušených korýšů, navlhčili je a získali tak dostatek světla, aby mohli v mapách číst, přičemž tento zdroj světla byl natolik diskrétní, aby zůstal nepříteli skryt.
Další články:
Anglický plnokrevník je určený především pro dostihy.
Egejská kultura se rozvinula ve Středomoří.
Kníže Václav má místo v symbolice české státnosti.
Koňský kaštan není příbuzný kaštanovníku setého.
Hrad Windsor hraje důležitou roli v anglické historii.
Darley Arabian položil základ linie anglických plnokrevníků.
Veligrad byl centrem Velké Moravy.
Chalkopyrit se nejčastěji vyskytuje zrnitý nebo celistvý.
Velká sfinga stojí na pyramidovém poli v Gíze v blízkosti velkých pyramid.
Jezero Mývatn se nachází na severovýchodě Islandu.
Bioluminiscence je využívaná živými organismy. Během evoluce vznikla tato schopnost mnohokrát nezávisle na sobě.