Injekční stříkačka
Letos tomu bude sto let od doby, kdy se začala v praxi používat injekční stříkačka. Tento vynález, za který vděčíme dvěma čiperným americkým obchodníkům Maxwellu Bectonovi a Fairleighu Dickinsonovi, pomohl položit základní kámen modernímu lékařství.
Injekční stříkačka je medicínská pomůcka v podobě plunžrového pístu těsně zalícovaného do nádobky tvořící komoru, jejíž ústí je upraveno do normalizovaného konusu, na který může být nasazena injekční jehla nebo připojena spojovací hadička.
Před sto lety oba uvedení pánové investovali pouhých čtyřicet dolarů, za které získali podstatnou část práv na výrobu skleněné injekční stříkačky, kterou již předtím v Paříži vyvinul a patentoval H. Wulfing Luer. Tehdy se chýlila ke konci válka Severu proti Jihu. Jako skoro vždy v podobných případech se po válečném požáru začalo silně rozvíjet hospodářství USA a nastal vhodný čas pro velké obchody.
O několik desítek let později se injekční stříkačka stala nepostradatelným lékařským nástrojem ve všech polních nemocnicích. Od té doby se používání injekční stříkačky stalo natolik běžným, že si dnes jen málokdo uvědomuje její důležitost a terapeutický dosah v medicíně.
Injekční stříkačka se vyvíjela v souladu s potřebami medicíny. Zázračná moc tohoto jednoduchého lékařského nástroje spočívá v tom, že jeho vpravením do pokožky mohli lékaři poprvé vniknout do tří velkých vnitřních dutin lidského těla - do hlavy, hrudníku a do břišní dutiny. Aplikace touto cestou vede k rychlému vstřebávání léků, a tím k rychlému nástupu jejich účinků.
V dřívějších dobách lidé umírali při ošetřování ran a při operacích především na následky různých infekcí. Hledání asepse neboli opatření, která by zabránila vniknutí choroboplodných mikroorganismů do lidského těla, se pro lékaře stalo cílem především po zásadních výzkumech francouzského chemika a mikrobiologa Louise Pasteura, který vypracoval četné laboratorní metody pěstování mikroorganismů na živných půdách a vytvořil základy preventivního očkování proti infekčním chorobám. Medicína usilovala o to, aby nemocnice a operační sály mohly být vybaveny lékařskými nástroji, které by tento cíl splňovaly.
Jednu z hlavních rolí v tomto směru hrála i injekční stříkačka. Nelze ji však oddělit od ostatních (do té doby neznámých) aseptických prostředků, jako jsou rukavice a operátorova maska, které přispívají k vyloučení možné infekce v organismu pacienta.
I další onemocnění, končící dříve zpravidla smrtí, jako je například selhání ledvin, vděčí podkožní injekční stříkačce za to, že lze dialýzou odstraňovat z krevního oběhu zplodiny látkové výměny do té doby, než se najde vhodný dárce pro transplantaci, jehož ledvina bude kompatibilní s tkáněmi pacienta.
Operace
Do té doby, než bylo možné poskytovat moderní účinnou anestezi, vpravovanou do lidského těla nitrožilně, se chirurgové potýkali při operacích až s devadesátiprocentní úmrtností pacientů. Smrt při operacích byla z velké míry způsobena šokem z bolesti. Jedinou metodou, kterou mohli tehdejší chirurgové využít, bylo zkrácení operace na nejmenší možnou míru, aby pacient nezemřel bolestí, vykrvácením nebo v důsledku dalších komplikací.
Jehly k vpravení léků v tekuté formě nebo k odběru tělních tekutin, například z maligních nádorů, existovaly již v řadě starověkých civilizací i ve středověké Evropě. Ovšem tehdejší lékaři mohli při podávání léků využít jen přirozené otvory lidského těla - uši, nos, konečník a slzné kanálky. Teprve roku 1898 došlo k oné velké inovaci, která spočívala v jednoduché punkci, kdy se pokožkou zavedla sterilní jehla přímo k orgánům nebo do krevního oběhu.
Tvrzení, že válečné konflikty obvykle přinášejí užitek v podobě pokroku v chirurgické technice a vývoji chirurgických nástrojů, může sice znít paradoxně, ale je pravdivé. Bezprostředně po druhé světové válce byl na operačních sálech zaveden sterilní způsob odběru krve injekčními stříkačkami. Tak skončilo neblahé období přímé krevní transfuze z jednoho těla do druhého, které vždy přinášelo nebezpečí obávané infekce.
Injekční stříkačky na jedno použití
V roce 1961, kdy se v praxi začaly všeobecně využívat plastické hmoty, byla tato technika zdokonalena. Světlo světa spatřila první injekční stříkačka z plastu na jedno použití, která se používá dodnes. Chirurgové a další lékaři si ji velmi pochvalovali, protože již nebylo třeba injekční stříkačky sterilizovat a v plameni kauterizovat jehly, aby se zabránilo možným infekcím.
Píst končící šikmo zabroušenou jehlou zachránil a zachraňuje miliony životů na světě. Před objevem injekční stříkačky byly chirurgické operace, dialýza, odběr krevní plazmy i tak běžný úkon, jako je krevní transfuze, pro pacienty mnohem riskantnější. Bez injekční stříkačky není dnes lékařská praxe myslitelná.
Další články:
Palmyra leží v pouštní oáze více než dvě stě kilometrů severovýchodním směrem od Damašku.
Neviditelné záření je známo již od roku 1800.
Monument Valley je někdy považován za osmý div světa.
Velká sfinga stojí v Gíze poblíž velkých pyramid.
Jak chovat doma morče a jaké má toto zvířátko potřeby.
Kapr koi má své kořeny v dávné historii.
Pštros dvouprstý obývá především savany a polopouštní oblasti Afriky.
Timbuktu je město, které bylo zahaleno mlhou tajemství.
Moby Dick dokázal potopit velrybářskou loď.
Wakeboarding je vodní sport.
Injekční stříkačka se obvykle vyrábí ze skla nebo plastu. Letos tomu bude sto let od doby, kdy se začala v praxi používat.