Jantar z Baltského moře vypovídá
Jantar z Baltského moře vypovídá o vývoji života v době před čtyřiceti miliony lety.
Jantar z Baltského moře obsahuje mnohdy hmyz z doby před 40 miliony let.
Neobvyklou krásu jantaru znali a obdivivali lidé už v dobách velmi dávných. Naleziště na březích Baltského moře využívali již v mladší době kamenné - v Juodkrantě (Litva) byl objeven poklad více než čtyř set jantarových předmětů a plastik z té doby. Přinejmenším od 16. století př. n. l. putoval jantar od Baltského moře do Mykén, Itálie, a dokonce až do Babylónie.
Tehdy byste se ovšem na něj pod jménem jantar nedoptali, toto jméno se vyskytuje jen v češtině, slovenštině, ruštiněm litevštině a staropolštině. Antičtí Řekové jej označovali stejně jako slitinu zlata se stříbrem - elektron. Již Thales Mílétský v 6. století př. n. l. objevil, že jantar se při tření nabíjí záporně. Od jantaru tedy odvozujeme alespoň podle jména vše, co souvisí s elektřinou, od elektronu až po elektroniku.
Římané si také s jantarem nevěděli rady, domnívali se jen, že pochází z moře, a proto mu říkali ambra citrina. My dnes sice víme, že jantar s ambrou, produktem zažívacího traktu vorvaňů, nemá nic společného, ale ten starobylý omyl se dodnes uchoval v anglickém i francouzském n0ázvu jantaru (amber a ambre jaune). Němci jantaru říkají Bernstein (starogermánsky "kámen, který hoří") a Poláci bursztyn.
V názvu se tedy různé národy rozcházejí, ale shodují se ve vysokém ocenění oblíbené ozdoby, k níž se vázaly poetické pověsti i zajímavé pověry. Jantar byl stejně hledaným zbožím jako zlato a sůl a stal se jením z prvních předmětů mezinárodního obchodu, o němž víme. "Jantarové cesty" křižovaly Evropu. Jedna z nich vedla od Baltického moře přes Moravu k bratislavskému Děvínu a přes Dunaj do Panonie a odtud až do Aquileie v Terstském zálivu. Římané založili na této jantarové cestě město Carnuntum v blízkosti Vídně. Jiná cesta vedla od Helgolandu až do Španělska.
Jantar dodnes neztratil svou cenu, i když nevěříme v jeho léčivé účinky a nevyvažuje se zlatem. Kromě klenotnického využití je ceněn i v moderní průmyslové výrobě (jeho destilací vznikají přísady do ušlechtilých laků), největší význam však má jako zdroj vědeckých informací.
Každého jistě napadne, že jantar je vynikajícím svědkem v archeologii. Jantarový korálek nebo soška svědčí o mezinárodních stycích i kulturní úrovni dávných civilizací. Ale to ještě nic není. Jantar poskytuje svědectví z dob mnohem dávnějších. Ta měkká hořlavá hmota patří mezi nerosty, ale její vznik sovisí s růstem pravěkých stromů. Ve vlhku a tmě přetrvá tisíciletí, ale proudění suchého vzduchu a sluneční paprsky jej ničí. Plave ve vodě, která ho jako korek může zanést daleko od místa vzniku a tam jej opět uložit (tomu se říká redespozice). Proto se jantar objevuje např. i ve sladkovodních usazeninách spodní křídy u Skutče, Velkých Opatovic a Valchova (neprůhledná odrůda zvaná valchovit), nejčastěji však jej moře vyplavovalo na plochá pobřeží. Dál do vnitrozemí jej může zanést i spodní voda, například i při důlních pracích.
Co je to tedy jantar? Je to zkamenělá pryskyřice pradávných stromů, které rostly na všech kontinentech v různých obdobích vývoje Země. Známe jantary prastaré, například z druhohor pochází spodně křídový (neokomský) jantar libanonský (stáří 125-130 milionů let) nebo svrchně křídový jantar sibiřský či kanadský (95-70 milonů let). Poměrně mladé jsou třetihorní jantary, např. dominikánský, mexický nebo bittersfeldský, jejichž stáří nepřesahuje 20 milionů let. Nejvýznamnější je jantar baltský pocházející z doby před 40 miliony lety. Ve starší literatuře je v pojmenování fosilních pryskyřic velká nejednotnost, ale moderní metody dělí veškeré jantary bez ohledu na původ a stáří na dvě velké skupiny - sukcinity a retinity.
Nás zajímá baltský jantar, sukcinit, který vznikl zkameněním (fosilizací) pryskyřice jehličnanu Pinites succinifer a dalších dřevin, které rostly ve svrchním eocénu a spodním oligocénu na území Skandinávie. Člověk tehdy ještě neexistoval, jeho primitivní předchůdce, Homo habilis, se objevil teprve před dvěma a půl miliony lety. Jsou tedy archeologická svědectví kratičkou, vteřinovou epizodou ve srovnání s trváním baltského jantaru. Ten je nejdůležitější proto, že nejvíc vypovídá. Starší nálezy z Libanonu, Sibiře, Kanady nebo Aljašky jsou příliš vzácné, ty mladší toho zase mnoho nepamatují, zvířena v nich uzavřená se mnoho neliší od dnešní. Jantar od Baltského moře však má to správné stáří. V časovém úseku mezi 40 a 20 miliony let před naší úrou se odehrál zlom, kde se příroda velmi změnila a mnohé formy, jako už mnohokrát předtím, vyhynuly. A to nám právě umožňuje zajímavé srovnání. Doba, která uplynula od okamžiku, kdy neopatrného brouka nebo mušku zalila krůpěj pryskyřice z poraněného stromu, do chvíle, kdy tyto zkaměnlé kapky bere do ruky současný badatel, je nesmírně dlouhá. A právě jantar nám podává svědectví o tehdejším životě.
V pryskyřici jsou totiž jako v dobře připraveném mikroskopickém preparátu uchováni drobní příslušníci různých živočišných skupin nebo části rostlinných těl (tzv. inkluze), drobné útržky života, které bychom jinak nemohli poznat. Jantar se stal jakýmsi medově zbarveným pohledem do pradávných časů, a proto muzea jantarové inkluze právem opatrují jako drahocenný poklad.
Tímto pohledem vidíme Skandinávii jinou, než je ta dnešní chladná a zasněžená. Podnebí bylo tehdy subtropické nebo tropické, bohaté lesy s Pinites succinifer byly plné živočichů i pestrých rostlin. Ty jehličnany, příbuzné nejen s borovicí, ale i s blahočety, dnes již vyhynulé, měly široké pryskyřičné kanálky s velkým množstvím pryskyřice. Hojily své rány bohatým výronem smoly, která působila jako mucholapka. Na jednu vrstvu se hmyz přilepil, další vrstvy jej překryly.
Příroda ovšem nedělala čistou laboratorní práci. Někdy zapršelo a pryskyřice se zakalila doběla, jindy vinou střídání slunečního žáru a chladna noci rozpukala. Ptáci často vyklovali části uvízlých hmyzích tělíček, i leccos jiného kazilo kvalitu přírodích mikroskopických preparátů. Proto jsou inkluze velmi rozdílné, některé překvapují dokonalostí, jiné jsou pro vědecký výzkum zcela nebo téměř nepoužitelné.
Obecně platí, že čím menší a slabší tvoreček usedl na vějičku, tím lépe se zachoval. Naopak velcí, silně opancéřovaní brouci se dokázali buď odtrhnout a vzdálit, a proto se nedochovali, ačkoli stejně zahynuli působením terpenické silice, anebo v předsmrtném zápasu rozčeřili pryskyřici, vmísili do ní vzduchové bublinky, znečistili ji rostlinnou drtí a zakalili vodou ze svých objemných tělíček.
Pochopitelně, že záleželo také na ekologickém vztahu ke stromům. V jantaru nejsou např. potápníci, protože ti s pryskyřicí nemohli přijít do styku, ale ani velké brouky, např roháče, tu nenajdeme, ač jich tam jistě žilo dost. Zato se často objevují mravenečci druhu Iridomyrmex geinitzi (více než 4500 kusů), ale kupodivu chrostnici z lesních potůčků (35 rodů a 73 druhů), množství mušek, zejména bedlobytek a vrtalek, pavouci, roztoči a řada zástupců jiných hmyzích skupin. Podíváme-li se na seznam v jantaru objeveného hmyzu, zjistíme, že většina čeledí a podčeledí je stejná jako dnes, ale rody a druhy jsou docela jiné. Je to paleotropická fauna, blíže příbuzná se současnými rody z tropické Asie, Afriky a Ameriky než se skandinávskými druhy dneška. Příbuznost jednotlivých skupin, například brouků nebo much, je klíčem k určení vývojového stáří jednotlivých systematických skupin.
Kdo někdy sbíral hmyz, jistě ví, jak je těžké uchovat křehká tělíčka drobných druhů třeba jen několik málo let. Nemůžeme se proto divit, že hmyz, který dnes tvoří více než tři čtvrtiny všech druhů na Zemi žijících a který patří k nejstarobylejším živočichům (chvostoskoky známe již z devonu a obří vážky z karbonu, tedy z prvohor), patří mezi fosiliemi k vzácnostem. Proto je zvířena zachovaná v baltském jantaru neobyčejně cenným vědeckým materiálem pro studium otázek vývojové systematiky. Díky pryskyřici dávno padlých stromů můžeme rozluštit nejednu záhadu týkající se vývoje naší Země a rozvoje života na jejím povrchu.
Další články:
Slaná jezera jsou zbytky moří nebo bezodtoké oblasti.
Most Golden Gate v San Franciscu se průběžně udržuje.
Skalní město Petra v Jordánsku bylo vytesáno v pískovci.
Jak vzniká skalní most, otvor ve skalní stěně.
Jak chovat kanáry a čemu věnovat pozornost.
Hadcový azbest byl znám již ve starověku.
Obaleč ovocný žije na jabloních, růžích, meruňkách a jiných stromech.
Nízkotučná čokoláda pro mlsaly.
Velká sfinga stojí v Gíze v blízkosti velkých pyramid.
Cikáda viničná je největší český a slovenský křís.