Timbuktu
Žádné jiné africké město nebylo opředeno tolika záhadami jako právě Timbuktu.
Mešita Sankore stojí ve městě Timbuktu.
Ještě v polovině devatenáctého století do něj nevstoupil jediný Evropan. Odvážlivci, kteří se o to pokusili, zaplatili životem. Ani lest Skota Alexandera Lainga, který do Timbuktu vstoupil tajně (v převleku), nevyšla. Tuaregové ho při návratu odhalili a zavraždili. Všechny nezdary podporovaly pověsti o bahatém městě, kde domy pokrývají zlaté střechy a jehož knihovny skrývají ve svých zdech množství vzácných rukopisů.
Počátky Timbuktu nejsou zcela známé. Lze je vystopovat ve dvanáctém století, kdy místo sloužilo k odpočinku tuarežským pastevcům. Odtud pochází i název "studna, strážkyně Buktů" (v tuarežštině znamená tim studnu). Když si časem oblast horního Nigeru podrobil kmen Malinků (též Mandingové), začalo vzkvétat i Timbuktu. Stalo se důležitým obchodním překladištěm. Z Djenné sem přiváželi obchodníci zlato, slonovinu, kůže a otroky a vyměňovali je za sůl, hedvábí a damašek.
Od čtrnáctého století ve městě vyrůstaly nádherné paláce a modlitebny, z nichž se řada dochovala dodnes. Kromě místodržitelského paláce Maduga vznikla mešita Djinger-ber s mohutnou věží v súdánském stylu. Byla založena univerzita, která postupně získala pověst významného centra vzdělanosti v islámské části západní Afriky. Mešitu Sankore v severovýchodní části města zdobí minaret ve tvaru pyramidy. Řada staveb má jedinečné fasády, někde se podobně jako v Maroku zachovala půlkruhová maurská okna s dekorativními sloupy a zdobnými havicemi. Pro svou unikátnost patří Timbuktu právem na prestižní seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Dobrodruh Caillié na cestě do Timbuktu
Počátkem devatenáctého století se drama evropského objevování Timbuktu chýlí ke konci. Na scéně se objevuje René Auguste Caillié (1799-1838), syn francouzského pekaře z Mauzé. Tento křehký, stydlivý mladý muž přijel do Senegalu v roce 1816 s odhodláním proslavit se nějakým významným objevem. Deset let se účastnil mnoha výprav po západní Africe, ale všechny skončily nezdarem. Když se dozvěděl, že francouzská Geografická společnost vypsala odměnu 10 000 franků pro toho, kdo přinese popis bájného Timbuktu, vytušil svoji šanci.
Uvědomoval si příčiny neúspěchů svých předchůdců, a proto se na cestu pečlivě připravil. Naučil se jazyk, osvojil si zvyky muslimů a prostudoval korán. Aby jeho přítomnost v Timbuktu vypadala věrohodně, vmyslel si historku, podle níž se narodil v Egyptě arabským rodičům, Napoleonovi vojáci ho jako malého chlapce unesli do Francie a on se teď vrací přes Timbuktu zpět domů.
Od guinejského pobřeží směrem k severu vyrazil na cestu v roce 1827. V bažinatém terénu rozvětvených a slepých ramen řeky Nigeru zabloudil a onemocněl. Nebýt domorodé stařeny, která ho rýžovým odvarem léčila, určitě by umřel.
Rok na to se přidal k velbloudí karavaně směřující do Djenné. Tam vyměnil poslední peníze za místo na jedné z obchodních pramic do Timbuktu. Po strastiplné cestě plné nebezpečí konečně dosáhl cíle. "Ještě nikdy v životě jsem necítil takové uspokojení. Své pocity však musím hluboko skrývat a jen sám Bůh se mnou sdílí nezměrnou radost," stojí v jeho zápiscích.
Triumfální vítězství mu kalila skutečná situace v Timbuktu. Město ani zdaleka nedosahovalo pověstí, které o něm kolovaly. Z písečné pustiny vyrůstala nízká čtvercová stavení, věčně zahalená prachem, a o něco větší skladiště, používané příležitostně karavanami na zboží. Po zlatě a bohatství ani památky.
Cailliého návrat zpět do Francie přes Tripolis představoval jen další zkoušku toho, jak obrovské útrapy dokáže člověk vydržet. Geografická společnost cestu ocenila, ale Cailliého sláva brzy pohasla. Lidé začali výsledky cesty zpochybňovat. Snad kdyby přinesl zprávu o městě plném zlata, uvěřili by. Teprve velká saharská cesta německého cestovatele Heinricha Bartha v letech 1850 až 1855 pravdivost Cailliého popisu potvrdila. Zapomenutý, zchudlý a zklamaný cestovatel se toho nedožil.
Další články:
Dlask tlustozobý během roku pátrá po semenech a jádrech různých plodů.
Želva matamata je známa především svým velice pohyblivým krkem.
Jak chovat doma morče a jaké má toto zvířátko potřeby.
Cukrovka a káva souvisí.
Velká sfinga stojí v Gíze v blízkosti velkých pyramid.
Umělé osvětlení ocení člověk, až když ho nemá. Prodělává nepřetržitý vývoj.
Vřes obecný snad nejvíce v minulosti zajímal babky kořenářky.
Česnek je odedávna oblíben především v kuchyních států Středomoří.
Proč je kov na dotek chladnější než dřevo o stejné teplotě.
Jak chovat kanáry a čemu věnovat pozornost.
Timbuktu je město, které bylo v minulosti opředeno mnoha záhadami.