Nejstarší předkové koně
Eohyppus byl koník malého vzrůstu, který obýval tropický prales pokrývající Severní Ameriku před čtyřiceti až padesáti miliony lety.
Před čtyřiceti až padesáti miliony lety pokrýval území dnešní Severní Ameriky hluboký a neproniknutelný prales, ve kterém rozpínaly své větve cypřiše a palmy, mezi kterými poletovali pestří ptáci a dováděly drobné poloopice. Počasí bylo teplé a vlhké.
Ve stínu kapradin mohutného vzrůstu se poklidně popásalo stádečko jakýchsi malých koníků, kteří nebyli větší než dospělá liška a i některými svými tělesnými znaky - malou hlavou a krátkým krkem - připomínali šelmy. Nohy měli poměrně dlouhé a zakončené prsty. Na předních nohou měli tito koníci, nazývaní dnes Eohippus, po pěti prstech. Vnitřní prst byl umístěn poněkud výše, než ostatní a čtyři zbývající dosedally na zem a byly opatřeny kopýtky. Na zadních končetinách byla kopýtka pouze na třech středních prstech, oba krajní prsty se země nedotýkaly. Prodloužením končetin získal koník vyšší rychlost a roztažené prsty bránily zaboření do měkké a vlhké pralesní půdy. Eohyppus byl vybaven úplným chrupem, tvořeným na obou stranách nahoře i dole po třech řezácích, jednom špičáku, čtyřech zubech třenovních a třech stoličkách. Hbitě a obratně se dokázal pohybovat v pralesních bažinách a husté spleti vegetace.
O deset milionů let později obýval už Severní Ameriku jiný rod koníka, nazvaný Orohippus. Byl také pouze asi 40 cm vysoký, avšak útlejší než Eohippus a měl protaženější hlavu. Štíhlé přední a dlouhé zadní končetiny nás přesvědčují o tom, že Orohippus byl dobrý skokan. Vymizely u něj už všechny vnitřní prsty, takže na předních končetinách měl po čtyřech a na zadních, kde zmizel i malík, po třech prstech.
U Orohippa první třenovní zub zakrněl a ostatní se plošně zvětšily. V době rozšíření Orohippa se totiž v Severní Americe změnil ráz krajiny. Teplota poněkud poklesla a nastalo dlouhé období suchého počasí, což se projevilo na rostlinstvu. Měkkolisté teplomilné rostliny vymizely a prales ustoupil rovinám porostlým tvrdou trávou a nízkými křovinami. A právě tvrdá potrava stála za změnami chrupu. Zuby byly také vyšší, protože během života zvířete trpěly větším obrušováním.
V dalším vývoji se zvětšovala postava koníků. Na stepi už výška nebyla překážkou pohybu jako dříve v hustém pralesním podrostu. Dlouhé končetiny umožnily zvířeti rychlý útěk před nepřítelem, což byla v otevřené krajině jediná možnost záchrany. A tak postupně zakrněl na předních končetinách vnější prst a zůstaly jen tři střední. Prostřední z nich byl trvale nejvíc zatěžován, a proto mohutněl, zatímco oba krajní spíš jen pomáhaly udrovat rovnováhu těla. Tak se vyvinul Mesohippus, jeden z nejrozšířenějších třetihorních kopytníků a z něj pak Miohippus s postranními prsty ještě víc zkrácenými a třenovými zuby, které se velikostí už neliší od stoliček.
Před asi dvaceti miliony lety, v období, kdy se na severoamerickém kontinentu opět přechodně rozšířil prales, došlo u části miohippů ke zpětnému vývoji. Pralesním prostředím ovlivněný Miohippus, který dostal jméno Anchitherium, překročil pevninskou šíji mezi Severní Amerikou a Asií a odtud se pravděpodobně rozšířil až do Evropy. Zde byl současníkem tehdejších gigantických mastodontů, dinotherií a dravých machairodů, ale koncem miocénu vymřel.
Druhá vývojová větev miohippů, která zůstala v otevřené stepi, pokrač0o0vala ve vývoji dál a postupně vytvořila nový rod, pojmenovaný Parahippus. Ten dosahoval velikosti malého ponyho a podobal se mnohými znaky našemu domácímu koni. Nápadně byla protažena obličejová část lebky. V čelistech byly zasazeny dlouhé hranolovité stoličky, které sloužily k dokonalému zpracování potravy. Po tvrdé půdě chodil už jen na středním prstě, o postranní dva se opíral pouze tehdy, když se bořil do měkkého podkladu.
Ve středním miocénu, tedy v době před asi patnácti miliony lety, nahradil Parahippia druh Meryhippus, který měl ještě vyšší zubní korunky a ještě víc zkrácené postranní prsty.
Meryhippus se vyvíjel dál a v posledním období třetihor, v pliocénu, před jedním až jedenácti miliony let, se z něj vyvinul již pravý jednokopytník, Pliohippus, který měl postranní prsty už tak zkráceny, že nenesly žádná kopýtka a nebyly vůbec postřehnutelné, leda v podobě malých mozolovitých pahýlů.
Koncem třetihor se začalo i v Americe podnebí ochlazovat. Severní oblasti pokryl sníh a led. Nastala doba ledová. K tomuto ochlazení klimatu došlo před jedním milionem let. Teplomilná květena, pokud se změněným podmínkám nepřizpůsobila, vyhynula a pohyblivější zvířata se stěhovala k jihu nebo k jihozápadu.
Část pliohippů přešla po pevninském mostě do Asie a do Evropy, část po pevninském mostě do Jižní Ameriky, kde se jejich vývoj opět zvrátil a v teplém pralesním prostředí vznikl krátkonohý koník s dlouhou nízkou lebkou Hippidium. Hippidia žila dlouhé věky, ale dál se už nevyvíjela a postupně vyhynula. Byli to poslední původní koně amerického kontinentu
Pliohippové, kteří se dostali na eurasijskou pevninu, se stali přímými předky dnešních forem koňovitých savců rodu Equus.
Další články:
Ostrovy ve Středozemním moři jsou domovem mnoha druhů rostlin i živočichů.
Nejstarší rostlina světa je Lomatia tasmanica.
Kostel svatého Martina ve zdi byl první chrám, ve kterém se přijímlo pod obojí.
Jak vzniká včelí med zahuštěním nasbírané sladiny.
Zapomenuté potraviny na talíři dodají tělu řadu prospěšných látek.
Kryštofovo Údolí kde najdeme unikátní vesnický orloj.
Zahrady pod Pražským hradem byly vybudovány ve svahu.
Velká sfinga stojí na pyramidovém poli v Gíze v blízkosti velkých pyramid.
Starověká civilizace v údolí Indu vznikla na území dnešního Pákistánu.
Nejstarší Američané jsou Indiáni.
Nejstarší předkové koně žili v tropickém pralese, který před čtyřiceti miliony let pokrýval území severoamerického kontinentu.