Skalní město Petra v Jordánsku
Daleko v jordánské poušti stojí město vytesané v pískovci. Je obklopené neprostupnými horami a patří k nejpodivuhodnějším památkám světa. Jmenuje se Petra.
Skalní město Petra v Jordánsku je obklopené neprostupnými horami a patří k nejpodivuhodnějším památkám světa.
V dávných dobách trvalo velbloudím karavanám celých dvanáct týdnů, než se dostaly z Ománu do Petry. Prošly zvolna Jemenem, zastavily se v Medině, aby nasbíraly síly, a pak se vydaly na nejhorší úsek cesty: přes pekelné písečné oblasti dnešní Saúdské Arábie, od jedné studny ke druhé, až konečně dospěly k cíli cesty - hlavnímu městu Nabatejské říše, Petře. Pro karavany, které tak putovaly přede dvěma tisíci lety, byla Petra snem, zářivou hvězdou na konci dluhé a nebezpečné cesty.
Ve Vádí Músá čili Mojžíšově údolí se stezka zužuje a mění se stejně jako kdysi v síq, temnou průrvu mnohdy o málo širší než jeden metr. Je vysoká 79 metrů a vine se mezi horami v délce půldruhého kilometru. Nad poutníky se tyčí věže útesů a po stranách ozdobené nebo jen otesané bloky zlatavě hnědého, načervenalého a růžového kamene. Obelisky jsou věnované především nejvyššímu nabatejskému bohu Dušarovi. Kanály zaříznuté do skal přiváděly putujícím karavanám vytouženou vodu. Poslední zatáčka síqu a před putujícími se zjevuje Petra v nejkrásnější podobě: pohled na Chazne čili pokladnu, zahnědle červený nebo spíš narůžovělý nabatejský chrám vytesaný do skály.
Historie této oblasti sahá až do biblických dob Starého zákona. Kraj na jih od Mrtvého moře se původně jmenoval Edóm a sídlil v něm semitský kmen Edomitů také zvaných Idumejských. Podle Bible to byli potomci Ezaua (nazývaného ve Starém zákoně Idumejský). Ten se svou rodinou údajně zalidnil tuto krajinu. Jinak Edóm znamená červený a je to biblický název pro Střední východ.
Před více než dvěma tisíci let se do těchto míst přesunul kočovný kmen pastýřů zvaných Nabatejci, kteří učinili Petru hlavním městem své říše. Pravděpodobně přišli do Palestiny z pouští severozápadní Arábie a zhruba od pátého století př. n. l. po celých šest set let postupně rozšiřovali své panství až na sever k Damašku. V prvním století př. n. l. byla Petra velmi bohatým, kultivovaným městem, přírodní pevností a důležitým obchodním centrem. Podle nálezů jedinečné, velmi jemné keramiky byli Nabatejci zručnými umělci. Měli vlastní styl architektury. Byli to oni, kteří vytesali celé město do červeného pískovce. - chrámy, hrobky, divadla; stavby, které nemají nikde na světě obdoby a právem byly zařazeny organizací UNESCO do celosvětového kulturního dědictví. Jsou to monumentální stavby, které snesou srovnání i s mistrovskými díly řecké architektury té doby. Název Petra (což znamená skála) dali městu Nabatejci.
Podle starých rukopisů byli Nabatejci také vynikajícími obchodníky. Petra byla strategicky položena na křižovatce starověkých obchodních cest a do města se hrnuli obchodníci převážející kadidli z Ománu do Gazy, zlaté náramky a šperky z dílen v Allepu do Jemenu, hedvábí, koření a další zboží. Díky Petře, která byla nedobytnou přírodní pevností, Nabatejci bezpečně ovládali karavanní cesty.
Najdůležitější pro život i úspěchy obyvatel Petry byla voda. V téměř pouštních podmínkách na ní vše záviselo. Nabatejci vytvořili důmyslný systém vodních inženýrských staveb a dokázali zajistit zásobování vodou pro třicet tisíc obyvatel tehdejšího hlavního města, množství karavan i pro návštěvníky, kteří do Petry přicházeli. Přitom dešťové srážky v této oblasti kdysi, stejně jako dnes, nepřesahovaly šest palců ročně. Naopak dnes je voda problém, který omezuje větší využití Petry pro turistické účely.
Nabatejci ovládali tuto část Středního východu několik století. Museli se bránit útokům Římanů ze severu. Ti se roku 63 př. n. l. rozhodli vzít Petru útokem, ale podařilo se jim to až v roce 106 n. l., kdy se město stalo součástí římské provincie Arabia. I za Římanů Petra nadále vzkvétala a Římané obohatili její architekturu o divadlo a ulici s kolonádou.
Ve čtvrtém století n. l. do Petry dorazilo křesťanství. Jeden z největších nabatejských náhrobků, Urnový náhrobek, byl přeměněn v kostel a Petra se stala dokonce sídlem biskupa. Zemětřesení v letech 363 a 561 však město těžce poškodila, i když zatím nikdo netuší, zda to byl jediný důvod jeho úpadku a zániku. Nalezené záznamy o křesťanských sňatcích končí rokem 582. Po vzestupu muslimů v 7. století se zprávy o Petře vytrácejí. Mizí nejen z povědomí lidí, ale záhadně i ze všech map.
Znovuobjevení města Petra
Během třinácti století písečné bouře téměř pohřbily tajemné město pod nánosy písku. Dnes experti odhadují, že pod ním je stále ještě skryto více než 75 procent památek.
Po mnoho staletí zůstávala Petra západnímu světu utajena. Až v roce 1812 se do ní dostal první Evropan, anglo-švýcarský vědec Johann Ludwig Burckhardt, který v převlečení za muslimského poutníka potají nakreslil divy, které tam spatřil. Po něm odhalovali nádheru Petry další badatelé - dva Francouzi, učenec hrabě Leon de Laborde a inženýr Maurice Linaut, kteří v roce 1826 pořídili přesné nákresy města.
Dnes je Petra pravým rájem pro archeology. Doslova každým kopnutím a hrábnutím se vynořují nové poklady. V současné době existuje pro Petru dvanáct archeologických projektů. Z hlubin písku přivádějí na svět chrámy a skalní stavby, studují, jak na ně působila větrná eroze, nebo například mapují složitý systém bývalých kanálů, přehrad a cisteren, které zadržovaly jarní vody a maximálně využívaly chudé srážky během roku. Vedoucí projektu Maan al-Huneidi je nadšen úrovní těchto staveb. Malé kanály i miniaturní stružky vytesané do skal spojují jednotlivé oblasti a výsledný systém je neuvěřitelně dokonalý. Teprve v roce 1997 se z nánosů písku vynořily pod lopatami archeologů stěny síqu, skulptury a rytiny, které je zdobí ve výši očí, ale také kanálky, které přiváděly do síqu životadárnou vodu.
Nejstarší náhrobky a chrámy vytesané v Petře do skály kolem roku 300 př. n. l. byly zhotoveny v tradičním, poněkud přísném egyptském a asyrském stylu. Jak se na Střední východ dostávaly vlivy z Řecka a Říma, Nabatejci je vstřebali a vytvořili si vlastní, zcela unikátní styl.
Chazne neboli pokladna, o které byla už v úvodu řeč, je poměrně dobře zachovalá. Nikdo však zatím neví, čemu sloužila, zda to byl chrám, hrobka nebo skutečně pokladna. Název je odvozen od legendy, že na vrcholku Chazne je v urně uchován faraonův poklad. Urnu na vrcholu má i Dér neboli klášter, jedna z nejkrásnějších památek v Petře.
Obrovské divadlo na svahu s třiatřiceti řadami sedadel pro více než tři tisíce diváků je památkou na římskou éru, stejně jako třída s kolonádou, která vede bývalým centrem Petry, kdysi kypícím životem. Ulici lemovala tržiště a veřejná fontána s pitnou vodou, zasvěcená vodním nymfám, nabízela kolemjdoucím chladivé osvěžení.
Kolonádní ulice vede k posvátné oblasti Temenos, v jehož srdci stojí chrám Kar el-Bint, zbudovaný pravděpodobně v prvním století př. n. l. Je to svatyně hlavního boha Dušary, ale jméno chrámu Kar el-Bint znamená zámek faraonovy dcery. Tuto záhadu zatím nikdo nerozluštil, stejně jako tisíce dalších, které nám tajemní Nabatejci ve svém městě zanechali.
Další články:
Silová jóga je jedem z nových sportů.
Velká sfinga stojí v Gíze v blízkosti velkých pyramid.
Objev inzulinu přišel v roce 1922.
Africké včely jsou velmi útočné.
Slaná jezera jsou zbytky moří nebo bezodtoké oblasti.
Diabetes mellitus je poměrně častá choroba, která se vyskytovala už ve starověkém Egyptě.
Akupunktura pro zvířata působí rychleji než u lidí.
Mraky dominují nebi nad našimi hlavami.
Nejstarší Američané osídlili kontinent dříve, než se původně předpokládalo.
Damascenská ocel má na povrchu typické černobílé žilkování.
Skalní město Petra v Jordánsku patří k nejpodivuhodnějším památkám světa.