Hlenky

Hlenky najdeme na rozmanitých stanovištích při procházce přírodou. Tyto na první pohled poněkud nevábné organismy vytváří barevné povlaky například na spadaném listí nebo na dřevě. Při prohlížení pod mikroskopem mohou překvapit zajímavými tvary. Hlenky nepatří ani do živočišné, ani do rostlinné říše a jejich zařazení dělá biologům dodnes vrásky na čele.

Hlenka Fuligo septica, plazmódium.

Zrychlené promítání filmových snímků připomíná scénu z hororového filmu. Beztvaré monstrum se zvolna sune kupředu a hledá, co by mohlo pohltit. Slizká chapadla ohmatávají terén a hledají vhodnou oběť. Vyhlédnutou kořist pak pozvolna zalije rosolovitá hmota a vzápětí ji pohlcuje. A tělo hlenky, které je pohybovým a současně i trávicím ústrojím, pokračuje v cestě a po cestě obalí a pohltí vše, na co narazí.

Hlenky však nejsou hororová monstra, ale odedávna tvoří součást pozemského života. Přesto jsou však vědci na pochybách, kam je přesně zařadit. Ztímco některými svými vlastnostmi připomínají živočichy, jinými připomínají naopak rostliny. Plodničky a výtrusy jsou analogií rozmnožování rostlin. Neovládají však fotosyntézu.

Celá hlenka je tvořena v podstatě jedinou giganticku buňkou (plazmodium) s mnoha jádry, která se synchronizovaně dělí. Při setkání dvou hlenek stejného druhu se spojí v jeden organismus.

Až pohled do mikroskopu ukáže hlenky v celé jejich kráse. Nad beztvaré tělo vystupují plodníčky zářící u celé řady druhů pestrými barvami. Spory, které plodničky obsahují, roznáší po dozrání vítr nebo hmyz po širokém okolí. Když naleznou vhodné podmínky, mohou z nich vyrůst další hlenky. Právě plodničky jsou pro odborníky vodítkem při určování jednotlivých druhů.

Hlenky se v přírodě nachází prakticky všude, v kompostu, trávě nebo třeba v půdě. Pro jejich existenci je důležitá vlhkost.

Beztvará plazmodia s množstvím buněčných jader představuje pouze jednu podobu hlenek. V obdobích, kdy příroda vyschne a přijde sucho, se stáhnou a vytvoří tvrdý útvar - sklerocium. Takto dokážou přečkat i poměrně dlouhou dobu. A jakmile opět zaprší, hlenka se aktivuje a pokračuje v cestě. Dokáže se přitom pohybovat docela svižným tempem, až jeden centimet za hodinu.

Hlenky nalezname na prakticky všech místech, kde mohou najít potravu, od okraje sněžných polí až po tropické pralesy a žijí dokonce i v suchých pouštích, kde jim stačí krátký déšť, aby ožily, vytvořily spory a během osmačtyřiceti hodin se uložily opěd k odpočinku.

V Evropě žije několik set druhů hlenek a na celém světě je to asi tisíc druhů. Jejich výzkumu se věnuje pouze několik mále specialistů, existují však i laici, kteří si výzkum hlenek zvolili jako svého koníčka.

V přírodě plní hlenky funkci uklízečů. Jejich potravu tvoří mikroorganismy. Mladá hlenka musí nejprve vstřebat asi dvě stě bakterií, aby zdvojnásobila svůj objem. Při svém dalším růstu může konzumovat i o něco větší organismy.

V laboratorní praxi se hlenky využívají při různých pokusech. Pozoruhodný pokus realizoval japonský biochemik Tošijuki Nakagaki, který hlenku umístil do labyrintu, a když se rozrostla do všech částí bludiště, nasypal do některých míst ovesné vločky. Během krátké doby výrazně zesílily ty části plazmodia, které představovaly nejkratší spoje k potravě, zatímco ze slepých a vedlejších uliček se hlenka stahovala.

Hlenky jsou zajímavou součástí přírody a jejich život může být inspirací pro řadu odvětví.

Další články:

Ostrov Ascension nabízí panoráma nevídané a velmi zvláštní.

Vodomil černý se vodní brouk, který má v oblibě stojaté a pomalu tekoucí vody s vegetací.

Lajka byla první pes ve vesmíru, kam se vydala v kabině družice Sputnik 2.

Fermatova věta byla v roce 1994 doložena.

Stvořidla na Sázavě patří k nejkrásnějším úsekům.

Ostrov Bornholm omývají vlny Baltského moře.

Pomerančový džus se může chutí lišit.

Hrad Buchlov se pyšní mimo jiné i vzácnými sbírkami.

Velká sfinga stojí v Gíze poblíž velkých pyramid.

Darley Arabian se stal praotcem 95 procent úspěšných závodních plnokrevníků.

• Články
• 10
• 11
• 12
• 13
• 14
• 15
• 16
• 17
• 18
• 19
• 20