Slaná jezera
Na všech světadílech najdeme slaná jezera se slanou vodou. Některá z nich vděčí za svůj vznik pohybům zemské kůry a jsou zbytky moří, v jiných se vypařováním hromadí sůl z podzemních vrstev. Všechna jsou odsouzena k tomu, aby se stala slanými pouštěmi. Neuvážené lidské zásahy do přírody tento proces urychlují.
Velké Solné jezero je slané jezero ve státě Utah na západě USA, které je pozůstatkem zaniklého pleistocénního sladkovodního jezera Bonneville.
Dvacet pět gramů soli na litr vody je hranice, za níž už je jezero považováno za slané. V mořích obsahuje litr vody v průměru 35 až 42 gramy soli. Hyperslaná jsou jezera s koncentrací více než 50 gramů soli na litr vody. Obsah soli se velice různí podle zeměpisných oblastí i podle ročních dob.
Slaná jezera se dělí na dvě velké skupiny. První tvoří zlomky oceánu, které byly odděleny tektonickou činností. Takové případy jsou dosti vzácné. Typickými příklady jsou Kaspické a Aralské moře v bývalém Sovětském svazu. Ve skutečnosti to jsou jezera, protože nemají spojení s jinými moři nebo oceány. Tato obrovská slaná vodstva jsou pozůstatky pradávného moře, které bylo odděleno od oceánu před pěti miliony let. Zvláštním druhem této kategorie jsou některé odtržené části bývalých moří, což je případ Mrtvého moře na izraelsko-jordánské hranici. Tento kousek Indického oceánu, který byl izolován tektonickými pohyby, je desetkrát slanější než oceán proto, že jeho dno tvoří sedm kilometrů mocná vrstva soli. Zato Tiberiadské jezero, které je stopou téhož oceánu, se během věků stalo sladkovodním, protože jeho dno sůl nevylučuje.
Druhou velkou skupinu představují uzavřená slaná jezera, která nemají odtok. Vytvořila se jak ve sníženinách (např. Eyreovo jezero v Austrálii, jehož hloubka nepřesahuje čtyři metry), tak i v kontinentálních zlomech (jezero Issyk-Kul v Kyrgyzstánu sahá až 702 metry pod hladinu moře). Sůl se v takových jezerech hromadí tím, jak se jejich voda vypařuje. Dělíme je opět na dva typy podle toho, zda je zdroj soli vnitřní, či vnější.
U prvního typu pochází sůl z podkladu jezera. Jsou to například sebchy (slané močály) v severní Africe, v Mali nebo Nigeru. Tato občasná jezera, která se naplňují podle štědrosti srážek, nejsou pozůstatky nějakého moře, které - jak se soudilo dříve - kdysi pokrývalo Saharu. Jsou slaná, protože mají na sůl bohaté podloží. Zvláštním případem v rámci tohoto typu je Assalské jezero v Džibutské republice. Vytvořilo se na konci čtvrtohor a je napájeno mořem, které pomalu prosakuje pórovitými horninami v hloubce 165 metrů pod jeho hladinou. Slanou vodu neodvádí žádný odtok. Samo odpařování (vlivem teploty tak intenzivní, že tu sůl krystalizuje) však nestačí k vysvětlení jeho extrémní slanosti (350 gramů na litr). Jemné a průlinčité usazeniny chloridu hořečnatého a potaše, tlusté dvacet až třicet metrů, vznikly rozpouštěním soli uložené v půdě.
Do druhého typu uzavřených slaných jezer přinášejí sůl vodní toky z výše položených oblastí. Protože nemají odtokové cesty do otevřeného moře, hromadí tato jezera sůl rozpuštěnou ve vodě, již vyluhují skály a půdy. V kanadských provinciích Saskatchewan a Manitoba zalolují jezera solné vrstvy původem z prvohor.
Jestliže sůl pochází z půdy na dně nebo z okolních krajin, stávají se jezera slanými až v průběhu věků působením vypařování. Příkladem je Velké Solné jezero v Utahu, Walkerovo jezero v Nevadě, Magadi v Keni a Issyk-Kul v Kyrgyzstánu. Nemá-li jezero povrchový ani podzemní odtok, vypařuje se všechna voda, kterou jezero přijímá, což vede ke zvláště vysoké koncentraci soli. Jsou-li jezera mělká (jako Velké Solné jezero, Aralské moře nebo jezero Poopó v Bolívii), procento soli podléhá výkyvům podle hydrologických podmínek: za vysokého stavu vody klesá (roztok je řidší). Mnohá slaná jezera mají totiž proměnlivou rozlohu, jako Eyreovo jezero v Austrálii nebo jezero Tuz v Turecku.
Jak se v prostředí slaných jezer daří životu? Podmínky k němu jsou nepříznivé, protože sodík, který se ze soli ve vodě uvolňuje, má zhoubný účinek na buněčné membrány živých organismů, v důsledku jevu zvaného osmóza jimi molekuly vody samovolně přecházejí z roztoku zředěnějšího do roztoku koncentrovanějšího, tedy ven z těla, což má za následek vysychání tkání. V jezerech průměrně slaných (mezi 25 až 50 gramy soli na litr vody) není situace natolik vážná. Najdeme v nich podobnou faunu a flóru jako v mořích ve stejných zeměpisných šířkách. V hyperslaných jezerech jsou obratlovci i bezobratlí vzácnější. Dokáží v nich žít jen některé ryby, korýši a řasy. Aby koljuška přežila ve slané vodě, mění se u ní šupiny v kostěné destičky. Toto brnění může být jen částečné, ale je-li voda slanější, pokryje celé tělo. Stěhovavé ryby (jako cípalové, úhoři nebo gavúni) jsou jedny z mála, které vydrží velké změny koncentrace soli. Podobně, ale v menší míře je tomu u měkkýšů (srdcovek, slávek) a červů (nereidek).
Důsledkem je, že rozmanitost druhů je tu malá. V Assalském jezeře žijí jen čtyři řasy z rodu vláknitých sinic drkalek. Díky bohatství minerálních látek je však pozoruhodná jejich plodnost. V kalifornském jezeře Mono byl v létě vyčíslen na čtyři miliony miliard počet jedinců droboučkých korýšů (artemií), kteří si pochutnávají na řasách. Tato čeleď, která je ve slaných jezerech velmi četná, se proti vysychání brání tím, že se do návratu vod obaluje cystami.
Slaná jezera hostí také jednobuněčné organismy, jako je nálevník Fabrea salina, a sinice, které snášejí sůl díky tomu, že jejich metabolismus je velmi jednoduchý a nemají morfologicky diferencované buněčné jádro. Jednobuněčná zelená řasa Dunaliella se zase barví do oranžova, jakmile se obsah soli va vodě zvýší. Barvivo ze skupiny karotenoidů jí umožňuje vyrovnávat vnitřní tlak, porušovaný solí. Slaná jezera často mění barvu od růžové po oranžovou, protože tyto pigmenty dovolují různým organismům bránit se nebo hromadit rezervy tím, že si vytvoří filtr proti slunečnímu záření.
Oteplováním podnebí se zvyšuje vypařování a zrychluje růst koncentrace soli. Kromě toho jsou kvůli intenzivnímu obdělávání půdy velmi často odváděny jiman vodní toky, které slaná jezera napájejí sladkou vodou. Tím vzniká nebezpečí, že vyschnou a že se v nich nahromadí nejen sůl, ale i nečistoty všeho druhu. Smutný osud Aralského moře je hrozbou, která se může opakovat. Krátce řečeno, slaná jezera jsou - jako všechna ostatní - smrtelná a lidská činnost jim může hodně zkrátit život.
Další články:
Akupunktura pro zvířata působí rychleji než u lidí.
Je zelenina lepší vařená nebo syrová, jak se ještě nedávno tvrdilo?
Diabetes mellitus je poměrně častá choroba, která se vyskytovala už ve starověkém Egyptě.
Mraky dominují nebi nad našimi hlavami.
Srst vznikla jako izolační vrstva.
Damascenská ocel má na povrchu typické černobílé žilkování.
Silová jóga je jedem z nových sportů.
Africké včely jsou velmi útočné.
Velká sfinga stojí v Gíze v blízkosti velkých pyramid.
Objev inzulinu přišel v roce 1922.
Slaná jezera jsou životní prostředí, ve kterém dokáže žít mnoho organismů.