Plevel
V některých jazycích se plevel nazývá špatné rostliny. Na polích plevely zabírají místo rostlinám pěstovaným, zdají se být doslova nezničitelné a slouží leda jako okrasa ve váze. Přesto mají tyto rostliny jistou hodnotu. Mnohé z nich jsou za plevel považovány jen v určitých oblastech, jiné zase plevelem nebývaly vždy.
Šťavnatý bodlák je jeden z plevelů, které se vyskytují na polích. K nektaru ukrytému uvnitř květu bodláku se dostanou jen určité druhy hmyzu. Ostnaté listeny chrání rostlinu před zuby nezvaných návštěvníků. Jakmile se však na květu vyvinou zrna, začne bodlák sloužit jako potrava živočichům, kteří přenesou jeho semena do okolí.
Botanici nedokáží přesně určit, kolik druhů rostlin se přesně vejde pod nevědecké označení plevel. Problém je vůbec určit, kterou z rostlin lze vlastně za plevel označit a kterou nikoli.
V devatenástém století se používala definice francouzského botanika Alphonse de Candollea, že plevel je každý rostlinný druh pěstovaný nezáměrně. Výkladové slovníky nabízejí tuto definici - druh rostoucí na zemědělské půdě bez předchozího vysetí.
Současný botanik Jean-Louis Bernard nalezl definici příhodnější - rostlina, pro niž nebylo nalezeno uplatnění. Vychází přitom ze známé skutečnosti, že řepka nebo slunečnice jsou na některých územích pěstovány záměrně, zatímco na jiných rostou jako plevel.
Podobnou analogii lze pozorovat například u jehličnanů. Smrk před oknem domu, který vám stíní výhled, může být považován za plevel, ale v lesní školce bude plevelem bříza, která brání smrkům či modřínům v růstu.
Z pohledu botaniky žádný rostlinný druh s názvem plevel neexistuje. Vědecké pojmenování ho nezná. Plevely navzájem nemají nic společného, patří do různých rodů a čeledí. Nespojuje je dokonce ani typ květenství nebo způsob, jakým se rozmnožují.
Rozlišování ztěžuje i skutečnost, že některé plevely byly v minulosti považovány za hospodářské rostliny a byly pěstovány cíleně. Naši předkové opečovávali v době středověku políčka s bodkákem, černuchou, šalvějí nebo heřmánkem. Dnes se na tyto rostliny díváme jako na plevel a usilovně se je snažíme z polí vytlačit. Nepravý heřmánek tvořil kdysi okrasu zahrad. Bér (druh trávy), který dnes přivádí k šílenství mnohého pěstitele fazolí, byl kultivován osm tisíc let před naším letopočtem. Po šlechtitelských úpravách se stal běžnou potravinou a podle některých botaniků se dodnes pěstuje jako zemědělská plodina v Indii.
Rostlina považovaná na jednom území za plevel je na polích v jiné oblasti pěstována jako kulturní plodina. Netýkavka, která v Brazílii roste takřka všude a nikde není vítána, je ve Francii pečlivě obhospodařována. V Afghánistánu, kde se pěstuje kukuřice nebo bavlna, je největším nepřítelem zemědělce jinde oblíbený meloun.
Boj zemědělců s plevelem ztěžuje ještě jedna skutečnost. Nechtěné a nevítané rostliny se velmi rychle množí. Jediný laskavec může po sobě zanechat až padesát tisíc potomků. Reprodukční konstanta se sice druh od druhu liší, přesto lze odhadnout, že na jediném hektaru pole mohou vzniknout až dvě miliardy nových rostlin. Pochopitelně všechny z nich nedosáhnou dospělosti a nebudou se tudíž všechny dále množit, avšak většina z nich se stane rezervoárem pro příští populaci.
Šíření plevelu usnadňuje často také jeho vzhled. Nechtěné rostliny bývají často vzhledově podobné druhu, kterému brání v růstu. Žito připomíná pšenici, hořčice je na první pohled podobná lnu. Proto se stává, že mnoho plevelných rostlin je sklizeno, vymláceno a šasti i znovu vyseto. Nebýt tohoto jevu, možná bychom do dnešních dnů neznali rostliny, které považujeme za plodiny. Rýže nebo kukuřice totiž kdysy nebývali nic jiného než plevel. Parazitovaly na polích hlíznatých rostlin, jako jsou brambory nebo batáty.
Proti plevelu se dnes bojuje prostřednictvím genetiky. Jenže mnohé z těchto rostlin jsou schopny nevídaných proměn, a tak se objevují stále nové a nové druhy. Z tohoto boje se vytvořila paradoxní situace, kdy některé druhy jsou takřka všude a jsou takřka nezničitelné, zatímco jiné se ocitly na seznamu chráněných rostlin. Vlčí bob, ohnice, heřmánek nebo rozrazil jsou na polích všudypřítomné. Chrpu či vlčí mák potkáme jen málokde, avšak černucha, koukol a dokonce i chryzantéma (krom těch pěstovaných v zahradnictví) se ocitly na seznamu ohrožených rostlin a patří k chráněným.
Boj proti plevelu nemusí být zkrátka vždy tou správnou cestou. I tyto rostliny mají v přírodě své místo. Vytvářejí humus a jsou potravou pro živočichy, kteří pole ochraňují před škůdci.
Další články:
Jak vzniká med ve včelím úlu.
Velká sfinga stojí v Gíze poblíž velkých pyramid.
Ostrov Mauricius leží uprostřed Indického oceánu.
Japonský svátek tanabata se dnes slaví převážně 7. července.
Loreta v Praze na Hradčanech stojí na Loretánském náměstí.
Helium je lehčí než vzduch.
Punta Arenas leží na břehu Magalhesova průlivu.
Ostrov Capri se nachází poblíž pobřeží jižní Itálie.
Plevel roste na polích bez předchozího vysetí. Rostlina a jednom území považovaná za plevel je na polích jiné oblasti světa mnohdy cíleně pěstována jako kulturní plodina.