Umělé hmoty

Žádný vynález v historii nevyvolal tak rychlý a univerzální proces náhrady tradičních materiálů nově objevenými. Umělé hmoty dnes najdeme všude. Mohou být měkké i tvárné, tvrdé jako kov, průhledné, nerozbitné nebo vláknité. Bývají součástí počítačů, nábytku, kompaktních disků, protetických pomůcek, hraček, ale i mnoha dalších výrobků.

Umělé hmoty jsou součástí mnoha výrobků.

V přibližně polovině dvacátého století, přesně 15. května 1940, začaly newyorské obchody prodávat první nylonové punčochy. Ještě téhož dne byly vyprodány celé čtyři miliony párů - vše, co bylo vyrobeno. Historie nylonu však je o něco delší. Již v roce 1934 jej vynalezl Wallace H. Carothers, ale zpočátku se pro něj nikde nenacházelo využití. Až Julian Hill, Carothersův spolupracovník, objevil jeho nesporné kvality: vlákna získala elastičnost a současně si zachovala pevnost.

Na světové výstavě v New Yorku byla v roce 1939 poprvé vystavena velká novinka - materiál, který byl na rozdíl od vlny, bavlny nebo hedvábí prvním textilním vláknem vyrobeným lidskou rukou ze surovin pocházejících z nerostné říše. Vynález nylonu, prvního druhu syntetického hedvábí, provázela rsáhlá reklama. Tvrdila, že "z uhlíku, vzduchu a vody" je možné vytvářet vlákna tenká jako pavučina. Tato jemná vlákna byla zároveň mnohem elastičtější než jakékoli dosud známé vlákno přírodní. Američanky, které se pro punčochy nadchly, se však zanedlouho musely atraktivních nylonek vzdát. Během druhé světové války se totiž veškerý nylon používal k výrobě padáků.

Po druhé světové válce nastala skutečná invaze nových umělých hmot. Zanedlouho po nylonu ovládl trh dacron a orlon, které zahájily éru umělých vláken v oděvním průmyslu. Vynálezy umělých hmot následovaly rychle za sebou - teflon, polystyren, polyetylen, PVC, polyamidy, metakryláty a polypropylen.

Umělé hmoty vstupovaly do všech domácností na celém světě bez ohledu na společenské zařazení. Dnes žije v království platů, které nás obklopují ze všech stran, celý svět. Neobejdou se bez nich klávesnice počítačů, nábytek, propisovací tužky, brýle, oděvy ani oděvní doplňky. Umělé hmoty jsou součástí jak malířských hlinek, jimiž malujeme stěny bytů, tak třeba automobilů.

První deriváty celulózy která je přírodním polymerem, byly objeveny už v devatenáctém století. První skutečně umělá hmota pochází z roku 1909. Leo Henrik Baekeland tehdy spojil fenol s formaldehydem a získal pryskyřičnou látku. Nazval ji bakelit. I když po zchlazení už neměnila tvar, ani když byla vystavena působení žáru nebo rozpouštědel, a nebyla příliš vzhledná, měla dvě vynikající vlastnosti. Bylo ji možné utvářet strojově a byla odolná. Celá tři desetiletí kraloval bakelit při výrobě mnoha předmětů, například skříní rozhlasových přístrojů, telefonů i nejrůznějších nádob a obalů.

Německý chemik Hermann Straudinger, nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1953, se jako první věnoval studiu struktury a vlastností plastů a stal se zakladatelem makromolekulární chemie. Tento obor dosáhl během jednoho jediného století obrovského pokroku. Dnes již existují plasty, které jsou díky svým fyzikálním a mechanickým vlastnostem schopny nahradit dokonce i kovy.

Dokladem zajištěné budoucnosti plastů jsou statistické údaje. V roce 1979 poprvé roční produkce průmyslové výroby plastů ve světě předstihla objem výroby oceli.

Slovníček umělých hmot: